Převodní ceny jsou v současné době často skloňovaným tématem. Důvodem je nejen rostoucí zájem finanční správy o tuto problematiku a rostoucí počet kontrol převodních cen mezi spojenými osobami, ale také intenzivnější a užší mezinárodní spolupráce v rámci výměny daňových informací.
Na to, jak se situace ohledně převodních cen v České republice v poslední době vyvíjí a jaké jsou časté nedostatky, na které finanční správa v rámci kontrol naráží jsme se zeptali Ing. Vítězslava Kapouna, vedoucího Oddělení mezinárodního zdaňování – přímé daně Generálního finančního ředitelství.
Jaký sledujete v poslední době vývoj přístupu firem k nastavování převodních cen?
Jsem rád, že povědomí o převodních cenách v posledních letech mezi společnostmi roste a situací, kdy poplatníci DPPO vůbec netuší, že by se měli zabývat nastavením převodních cen je již opravdu jen velmi málo. Nicméně stále narážíme na řadu subjektů, které nemají své vnitroskupinové transakce dostatečně zdokumentované. Přitom dokumentace k převodním cenám nemusí nutně znamenat rozsáhlou a drahou studii, ale jde zejména o to být schopen jednoznačně pomocí smluv, zpráv z jednání, mailové komunikace apod. doložit, že se ta daná transakce reálně uskutečnila a je pro společnost přínosem, že se společnost reálně zabývala jejím naceněním a jaké důvody vedly k výsledné ceně. Obvykle totiž daňová kontrola dorazí s určitým časovým zpožděním a lidé si buď už přesně nepamatují různé důvody pro určení cenotvorby, nebo tam už ani nepracují. Pak dochází k situacím, kdy jsou například náklady na přijaté služby zcela vyloučeny z daňově uznatelných nákladů, neboť nejsou dostatečně prokázány, případně jsou ceny v průběhu daňové kontroly správcem daně revidovány.
Můžete se s námi podělit o nejčastější nedostatky v rámci kontroly transferových cen, na které narážíte?
Jak jsem již zmínil výše, velkým problémem bývá samotné prokazování a dokumentace. Často se také setkáváme s chybně nastaveným funkčně-rizikovým profilem, kdy je třeba důkladně posoudit, zda česká společnost vykonává klíčová rozhodování o cenách s nezávislými partnery, o způsobu výroby, o marketingové kampani atd. zcela samostatně, ve spolupráci s dalším členem skupiny, či zda tato rozhodování vykonává skupina a český poplatník pouze vykonává aktivity/činnosti v návaznosti na tato rozhodnutí. Musí se tedy správně vyhodnotit, kdo a v jaké míře vykonává funkce a nese odpovídající rizika a kdo vykonává činnosti. Od tohoto se totiž následně odvíjí i výše ziskovosti, kterou by společnost mohla či měla dosahovat.
U českých společností, které jsou členy nadnárodních skupin, bohužel stále převládají ty společnosti, které můžeme označit za smluvní výrobce či distributory s omezenými riziky. Takovéto společnosti by se prakticky neměly dostávat do ztrát a měly by dosahovat konstantních ziskovostí, což se často neděje právě z důvodu neznalosti svého funkčního profilu. V poslední době se také častěji setkáváme s cashpoolingem nastaveným v rámci skupiny, kdy společnosti sdílejí navzájem své finanční prostředky. A i zde se často chybuje, neboť cashpoolingem není možné nahradit dlouhodobé financování (jsou zde odlišné ceny peněz) a problém může nastat i u odměny cashpool leadera (většinou by měl být odměněn pouze ve výši svých vynaložených nákladů + adekvátní přirážka, a nikoliv rozdíl mezi sazbami vkladů a výběrů, i když i toto nastavení je možné, ale méně obvyklé).
Dle naší zkušenosti často firmy argumentují, že nastavení převodních cen je zodpovědností mateřské společnosti. Co byste v tomto směru firmám doporučil.
Zde jednoznačně platí, že každý jednatel má jednat s péčí řádného hospodáře a musí se tak samostatně starat o to, aby jeho ceny se spojenými osobami byly nastaveny v souladu se zákonem. Obvykle, když se tvoří komplexní dokumentace k převodním cenám, tak mateřská společnost dodává tzv. master file – tedy část dokumentace společnou pro celou skupinu, a lokální společnost pak samostatně připravuje tzv. local file, v němž popíše, jak sama funguje, jaké transakce se spojenými osobami uskutečňuje a za jakých podmínek (obvykle ošetřeno nějakou smlouvou), a jaké funkce a jaká rizika u nich vykonává a nese. A co rozhodně mateřská společnost neudělá za jednotlivé společnosti je právě ten dokumentační balíček, kterým společnost prokazuje samotné uskutečnění dané transakce (typicky např. přijetí manažerské služby) a její přínos/benefit pro společnost. Brát v potaz se také musejí lokální specifika, protože pravidla pro převodní ceny jsou sice celosvětová, ale v určitých nuancích se liší v každé zemi. A tyto odlišnosti mateřská společnost znát nemusí.
Jste česká nebo mezinárodní firma s propojenými subjekty a řešíte Transferové ceny? Nebo se převodní ceny řešit chystáte?
Rádi Vám odborně pomůžeme!
